Duna

• Domů
• Duna

Napsal: Laman 19. března 2022 14:37

(0 komentářů)

(Neřekl bych, že text obsahuje spoilery. Spíš předpokládá znalost knihy.)

Před lety, ještě na střední, mi kamarád Demo doporučil Dunu. Říkal něco ve smyslu, že první kniha je generické SF zaměřené na děj, ale že pokračování se věnují víc filozofii a různým zajímavým myšlenkám a jsou lepší. Přečetl jsem si první díl, nějak mi k srdci nepřirostl a neměl jsem chuť pouštět se do dalších.

Loni vyšel film. Tvrdil bych, že je solidní a že i dělá čest atmosféře knihy. Jako u mnoha jiných to u mě oživilo zájem o předlohu a přečetl jsem si Dunu znovu.

Moje hodnocení zůstalo stejné. Začnu pozitivy. Svět je bohatý, propracovaně vystavěný a smysluplný. Příběh poutavý a sdílí přednosti světa. Postavy hrdinské, inteligentní a protřelé způsobem, který by mě měl přitahovat. Mnoho další chvály najdete kdekoli jinde. Proto věnuji více času kritice.

Autor se snaží psát chytře a hustě, bohužel není dostatečně pečlivý, takže si občas sám podráží nohy. Např. co je větší?

»Jsou vesmírné lodě Gildy skutečně velké?« zeptal se.

Vévoda na něho pohlédl. »To bude tvoje první cesta mimo planetu,« uvědomil si nahlas. »Ano, jsou velké. My poletíme maxitrajlerem, protože poletíme dlouho. A maxitrajler je skutečně obrovský. V jeho prostorách se všechny naše fregaty a transportní lodě ztratí v jednom rohu - budeme jenom malou položkou na přepravním seznamu.«

***
Tam, kde byl před chvílí červ, nezůstalo po toptéře ani památky.

Vzdouvající se kopec zamířil do pouště, pak zakormidloval zpátky a křižoval svou vlastní stopu, jako by čenichal.

»Je větší než gildovní loď,« zašeptal Paul. »Říkali, že hluboko v poušti dorůstají červi do velkých rozměrů, ale neuvědomil jsem si, do jakých.«

»Ani já ne,« vydechla Jessica.

***

Přišlo to od jihovýchodu jako vzdálený sykot, šeptání písku. Po chvíli spatřil v kontrastu z jitřního světla vzdálený obrys červi stopy a uvědomil si, že ještě nikdy neviděl tak velikého červa, že o tak obrovském nikdy neslyšel. Zdálo se, že je přes kilometr dlouhý, četo vzduté pískové vlny vypadalo jako blížící se hora.

Pravděpodobně je přirovnání v prostřední pasáži nadsázka nebo se tím míní nějaká malá gildovní loď. Každopádně to v jinak precizním vyjadřování ruší. A mylný dojem čtenáře je opraven až o mnoho později.

První dodatek obsahuje stručný vědecký popis životního cyklu písečného červa. Vyjma toho, že se různá stadia požírají navzájem, není tam zmínka o žádné jiné potravě. Když už je to téma jednou vytažené na světlo, tak to následné opomenutí dost napíná mou ochotu na červy věřit.

Další, co vyvolává mé pochybnosti, je hierarchie bojovníků. Nejníž stojí obyčejní vojáci. Pak, o hodně výš, jsou imperiální sardaukaři. S dalším odstupem následují fremeni, pouštní lidé. Nejsem přesvědčen, že tvrdý život v poušti a násilnická kultura vybaví člověka pro boj lépe než profesionální armáda. Pak následuje Paul Atreid, Ten si jako patnáctiletý, při první ostré zkoušce svých schopností namaže zkušeného fremenského válečníka na chleba. Oproti tomu, když se má střetnout s jiným šlechtickým synkem, který se sice nabojoval dost, ale jen v aréně proti otrokům a nikdy za rovných podmínek, mají všichni mnohem víc obav a záležitosti je věnováno násobně více slov než v předchozím případě.

Anebo když se má Paul poprvé projet na červu. Samozřejmě je to krajně rizikový podnik, něco jako naskakovat na jedoucí vlak. Na druhé straně fremeni se do toho prý bez potíží pouštějí od dvanácti a nevymírají, takže to asi je zvládnutelné. A Paul už předtím dostkrát ukázal, jaký je tvrďák. Tak nerozumím, proč si prostě neodříká litanii proti strachu a proč toho on i ostatní tolik nadělají.

Jednotlivě samé drobnosti. Až v součtu mi zvládnou lézt na nervy. A pak mě samozřejmě každá další rozčiluje víc a každý odstavec hodnotím kritičtěji, než když jsem s knihou začínal. A možná, že zasvěcený a nadšenější čtenář by mi dokázal každou tu jednotlivost vysvětlit a ospravedlnit. Možná si to Frank Herbert ode mě nezaslouží. Na druhé straně, četl jsem už hodně knih a většině z nich dokážu věřit a nedráždí mě tímto způsobem.

Uvidíme, jestli tentokrát vyslyším Demovo doporučení, zkusím další díly a ocením je víc. Zatím tu mám na výběr a) Spasitele Duny, b) Divoké a zlé – Čas mrtvých, c) 2. knihu královskou. Dával jsem si od Bible pauzu, asi se k ní vrátím.

Poznámka k překladu: Mám za to, že „aniž“ v sobě obsahuje zabudovaný zápor. Čili že překlápět věty jím uvozené do záporu nedává smysl. Např. „Člověk si nemůže opatřovat to, co potřebuje, aniž by nebral ohled na ty, kdo přijdou po něm.“ Správně „aniž by bral“, nemýlím se?
(Přeložili Karel Blažek a Jindřich Smékal. Vydání první. Praha 1988.)

• ← Čas
• Spasitel Duny →