Nebuď oběť, buď pachatel.
Dneska jsem poprvé nechal někoho vyhodit z kinosálu. Bylo to na přednášce kriminálního psychologa. Přednáška byla povrchnější a méně progresivní, než bych si představoval, takže největší dojem zanechala čtveřice posluchačů, která přišla pozdě.
Nevěděli, kde mají sedět, a bohužel si našli místa přímo vedle mě. Páchli pivem a nepraným oblečením a ani v průběhu nepřestávali vyrušovat. Zejména jeden z nich na sebe upozorňoval široké okolí svým průběžným mumláním nebo hlasitějšími poznámkami, případně šramocením pitými a mačkanými plechovkami.
Rozptylovalo to mě i další posluchače, nicméně slovní upozornění ani opakovaná „pššt!“ se dotyčného netkla, naopak je považoval za neoprávněné. Bublala ve mně nespokojenost a další negativní emoce. Neviděl jsem poblíž uvaděče ani nikoho aktivního, kdo by situaci vyřešil. Zvažoval jsem poskytnout zpětnou vazbu někomu z kina při odchodu. To by ovšem nikomu nepomohlo – náš zážitek by se nezlepšil, výtečník by zůstal nepotrestán, personál kina by neměl šanci zlepšit své služby.
Usoudil jsem, že je to na mně. Zvedl jsem se z místa. L. se obávala konfliktu a nechal jsem se odradit od pokračování. Už když jsem se usazoval zpět, měl jsem lepší pocit. Zmizela frustrace, zmatení a nejistota. Převzal jsem kontrolu, věděl jsem, co mám dělat, a jen na přímluvu jsem dal provinilci ještě jednu šanci. Překvapivě (a spíše náhodou) se na hodnou chvíli uklidnil.
Až do konce ovšem nevydržel, takže jsem vstal, odešel ze sálu, vyhledal uvaděče, přednesl svou stížnost a přenechal posouzení a další kroky zodpovědným osobám. Hlavního výtržníka stihli vyvést ještě před koncem a s ostatními třemi anarchisty se dohadovali, ještě když jsme odcházeli ze sálu.
Komentáře
Nejsou zde žádné komentáře
Nový komentář