Minimalizovat lítost.
Dělejte, co chcete. Buďte s tím spokojení. Stůjte si za tím.
Jako když sledujete seriál. První dvě epizody vypadají fakt dobře. Elegantní plán na bankovní loupež, sympatičtí lupiči, prima podívaná. Pak to začne dostávat trhliny, sem tam přehlédnete nějaký nedostatek. Nestačí to, dojem se kazí a není to zas tak hustý, abyste vydrželi mhouřit oči donekonečna. Na konci už k postavám necítíte nic. Jenom si říkáte: „Kdo sakra kope ten tunel? Proč nekopou?!“ A jste sami na sebe čím dál naštvanější, že tou blbostí ztrácíte čas.
Naštěstí nikdy není pozdě na smíření. Přijde domů A., řekneme si novinky, já jí sdělím svou frustraci. Dodám: „Ale víc by mě štvalo, kdybych nezjistil, jestli se jim ty stupidní peníze podaří ukrást, nebo ne.“ Zamyslím se nad tím a stačí to. Klid, vyrovnanost, harmonie. Před poslední epizodou, ideální načasování.
Rozšířil jsem si fráze ze španělštiny. Compañero, tranquilo, no pasa nada. Puta, to je samozřejmě fajn a univerzální oslovení, nicméně pořád dávám přednost slovu cabron, zvučnému a vřelému, aspoň dokud ho neslyšíte použít nebo nevíte, co to znamená. A vamos, vamos, vamos!
A zajímavá konverzační otázka. Kdybyste plánovali loupež a všichni si vybírali přezdívky podle světových měst, jak byste si říkali? Nemám žádné milované město, ke kterému bych se musel hlásit (samozřejmě kromě mého domovského – nejlepšího města na světě – ale po něm si říkat nebudu). Napadl mě Curych. Stručné a seriózní. Profesionální. Ještě mám ze svého okolí v gangu Brugy (vidět Brugy a zemřít!) a Jekatěrinburg (to by se mi tedy během přestřelky křičet nechtělo).
Přesun do literatury. Čtu Kalevalu. Vydání od Academie 2014 je fakt super hezká a super tlustá kniha. Má dvě ex libris a dvě textilní záložky – což využijete při přeskakování mezi textem, poznámkami a slovníčkem. Moc pěkně vysázená. A nejlepší jsou samozřejmě ty verše. Ty aliterace a paralelismy. Poté, co jsem do knihy prvně potěšeně nahlédl, mě překvapilo – ale nemělo – že autorem tohoto vydání (ač ne hlavním překladatelem) je Jan Čermák, překladatel mého oblíbeného Béowulfa.
Rozšiřuji si slovní zásobu o historické výrazy, které jsem neznal, nebo znal z jiných jazyků. Znak jako záda. Život jako břicho. Že šaryvary patří k oděvu a není to slangová výslovnost shareware.
Samozřejmě nemůžu vyloučit, že se kniha pokazí jako seriál. Přečetl jsem čtyři runy z padesáti. Ale z nějakého důvodu o tom silně pochybuju.
Musím se podělit o úryvek. Runa čtvrtá, verš 435-472, strana 110-111.
Hořce máti zaplakala,
proudy slzí prolévala,
bědovala, naříkala,
tato slova promlouvala:
„Nikdy, nikdy, siré matky,
do nejdelší smrti nikdy
nenuťte svých dcerek útlých,
nemějte svých dítek milých,
by si vzali nemilého,
jak já matka přenešťastná
dcerušku svou naváděla,
kuřátko své nabádala!“Matka pláče, slza kane,
v žalu hořkém vylévá se
z mateřiných očí siných
na nešťastné, staré líce.Kane slza, kane druhá,
v žalu hořkém rozlévá se
z mateřiných starých tváří
na hruď prudce rozbouřenou.Kane slza, kane druhá,
v žalu hořkém rozlévá se
z hrudi prudce rozbouřené
do měkkého matky klína.Kane slza, kane druhá,
v žalu hořkém rozlévá se,
z mateřina klína řine
na punčochy rudopruhé.Kane slza, kane druhá,
v žalu hořkém rozlévá se
z punčoch matky rudopruhých
na střevíce vyšívané.Kane slza, kane druhá,
v žalu hořkém rozlévá se
ze střevíců vyšívaných
na zem černou pod nohama,
aby zemi ovlažila,
toky vodní rozmnožila.
Komentáře
Nejsou zde žádné komentáře
Nový komentář