Úryvky z Mahábháraty (Argo 2011). Každá pasáž je nadepsaná číslem stránky.
Když si jednou král Pándu vyjel na lov do podhimalájských lesů, uviděl na mýtině srnce a srnku v milostném laškování. Chopil se luku a vystřelil na srnce pět šípů. Smrtelně raněný srnec zvolal lidským hlasem: „Běda ti! Jsem bráhman a bráhmanův syn. Proměnil jsem se v srnce, abych v lese našel zábavu a rozptýlení, jichž mi neskýtá město. Za to, žes mne teď usmrtil, proklínám tě, abys také zemřel v milostném laškování!“ Pak vypustil duši.
Pándu byl hluboce zarmoucen tím, že nevědomky zabil bráhmana, a rozhodl se, že zanechá světského života a odebere se hledat spásu své duše v lesní pustině. Vzdal se trůnu i všeho bohatství a rozloučil se se všemi příbuznými a přáteli. Jeho dvě manželky Kuntí a Mádrí ho oddaně následovaly. A tak všichni tři opustili sídelní město Hastinápuru a usídlili se kdesi v hlubokém hvozdu.
Králem v Hastinápuře se stal slepý Dhrtaráštra.
Když kajícný Pándu, prokletý střeleným srncem, žil se svými dvěma manželkami jako poustevník v lese již delší čas, pravil jednou věrné Kuntí: „Milá choti, měla bys mít nějaké syny. Víš přece, že žádné pokání, žádné oběti, úlitby nebo sliby, ani žádné hrdinské činy nemají takovou váhu v očích bohů jako synové bohabojného muže. A jelikož já pro své prokletí děti mít nemohu, požádej někoho, kdo je dobrý jako já nebo lepší než já. Vždyť takové případy se odedávna stávaly a ty je dobře znáš. Platí přece zásada, že čí je pole, tomu patří úroda, ať zasel kdokoli.“
Bitva proti démonům netrvala dlouho, ježto na jejich straně nebylo právo a spravedlnost. Po vítězném boji se král Dušjanta opět vracel z nebes na zem.
Když učení skončilo, vzal Dróna mládence na zkoušku. Na vrcholek stromu připevnil dřevěného supa a řekl: „Každý vystřelíte jednou. Miřte dobře, na supí hlavu. První bude střílet Judhišthira.“
Judhišthira se chopil luku, nasadil šíp na tětivu a zamířil.
„Vidíš toho supa?“ zeptal se Dróna.
„Ano.“
„Dívej se dobře. Vidíš supa?“
„Ano, vidím supa, vidím strom, vidím tebe i své bratry.“
„Špatně,“ řekl Dróna. „Ustup a udělej místo dalšímu.“
Tak se ptal všech a všichni odpověděli stejně nebo podobně. Dróna nebyl spokojen. Když přišla řada na Ardžunu, Dróna se na něj usmál a řekl: „Nezklam mě. Dívej se dobře a správně miř.“
Ardžuna napjal luk.
„Vidíš supa, strom a mne?“ zeptal se Dróna.
„Supa vidím, ale strom a tebe nikoli,“ odpověděl Ardžuna.
Dróna spokojeně zamručel. „Jak vypadá ten sup?“
„Nevidím supa. Vidím jen supí hlavu.“
„Vystřel!“
Ardžuna vystřelil a supí hlava spadla ze stromu na zem.
„Správně,“ řekl stručně Dróna.
To počalo Dhrtaráštru znepokojovat. Povolal svého hlavního rádce Kaniku a pravil mu: „Nelíbí se mi, jak bratří Pánduovci získávají na slávě a oblibě v celém království, ba i za jeho hranicemi. Poraď mi ty, nejlepší z bráhmanů, co dělat!“
„Nehněvej se pro to, co ti teď řeknu, králi a pane můj,“ řekl Kanika. „Král vládne mnoha způsoby. Nejdůležitější je, aby skrýval svou slabost, jako želva skrývá svou hlavu a údy. Neškodí, přimhouří-li král občas oči nebo ucpe-li si poněkud uši, neboť není k ničemu vydávat rozkazy, jež nelze prosadit. A když je nutno, pak zabij své protivníky, a to nelítostně a dokonale, třeba by to byli tví přátelé, učitelé, synové a bratři nebo mezi nimi byl tvůj vlastní otec. Zuříš-li, směj se; je-li ti do smíchu, tvař se vážně. Jednej klidně, mluv mírně. A potom udeř, udeř, abys zabil. A prolévej slzy lítosti a žalu nad svou obětí a čiň všechno, co ukládají pravidla zdvořilého smutku. Ať děláš cokoli, dělej to vždy s myšlenkami na budoucnost, neboť budoucnost je obsažena již v přítomnosti – jestiť přítomnost jen nulovým bodem.“
Prohnaný a zkušený rádce Kanika se uklonil a odešel. Slepý král Dhrtaráštra setrval v hlubokém zamyšlení.
Jednou se Bhíma vydal na lov do nedalekého háje. Tu se z temné jeskyně vyplazil obrovský had, děsivě vyhlížející, žlutý a zelený, s velkýma jiskřivýma očima a se čtyřmi jedovými zuby ve smrduté hubě. Hrozně zasyčel, vrhl se na Bhímu a už ho drtil ve svém objetí.
Bhíma se urputně bránil a chtěl se vymanit ze smrtící smyčky hadova těla, ale ani jeho síla tisíce slonů mu nebyla příliš platna.
Judhišthira zatím u chýše na břehu Sarasvatí spatřil několik podivných černých ptáků s jedním okem, jednou nohou a jedním křídlem, jak ve slunečních paprscích plivají krev a zlověstně skřehotají. Jala ho neblahá předtucha, zavolal na Ardžunu, aby se postaral o Draupadí, a hbitě běžel po Bhímových stopách.
Když spatřil hada a marně zápasícího Bhímu, vykřikl: „Co je to za hnusného plaza?“
„Je to mudrc Nahuša v hadí podobě,“ vydechl Bhíma chroptě, „a chce mě sežrat.“
„Pusť ho,“ řekl Judhišthira hadovi. „Opatřím ti jinou potravu.“
„Ne,“ řekl had. „Mým pokrmem dnes bude syn královský. Jdi, nebo zítra sežeru tebe. Jsem Nahuša, syn Ájušův a jeden z vašich dávných předků. Kdysi jsem urážlivě potupil několik bráhmanů a oni mne prokleli. Chci teď pozřít tvého bratra, ale odpovíš-li mi uspokojivě na mé otázky, pustím ho.“
„Ptej se tedy,“ řekl Judhišthira.
„Jak se pozná, kdo je stavu bráhmanského?“ otázal se had Nahuša.
„Říká se, že to je člověk čestný, laskavý, pravdomluvný, klidný a mírný, jenž nepodléhá vzrušení z radosti ani ze žalu,“ odpověděl Judhišthira.
„I šúdra může být čestný, laskavý, pravdomluvný, klidný a mírný,“ namítl had, „ale domnívám se, že na světě není nic takového, co by tak či onak nebylo poznamenáno radostí nebo žalem.“
„Šúdra není šúdrou jen zrozením, a tak je to i s bráhmany,“ řekl Judhišthira. „Mnozí si myslí jako ty, že není nic bez radosti nebo žalu. Avšak v žáru není chlad a v chladu není žár; nelze si tedy představit, že za určitých podmínek není ani chlad, a není ani žár?“
„Co se však stane se společenským pořádkem,“ ptal se Nahuša dál, „když tvrdíš, že to není zrození, jež činí z lidí bráhmany a šúdry a další, nýbrž jejich povaha, osobnost, jednání a chování?“
„Když už se ptáš takhle přímo,“ řekl Judhišthira, „pak ti také přímo odpovím. Společenské stavy jsou záležitost do té míry zmatená, že si nikdo nemůže být jist čistotou svého stavu. Muži všech čtyř společenských stavů, bráhmani, kšátrijové, vaišjové i šúdrové, plodívají děti se ženami všech čtyř stavů; jak je potom možno určit stav dítěte? Toliko jeho povaha, osobnost, jednání a chování jsou jisté a projevují se zřetelně. Což neřekl sám velký zákonodárce Manu, že mravný člověk smíšeného stavu je lepší než čistý dvojzrozenec se špatnou povahou a s hanebným jednáním?“
„Mluvíš výborně, Judhišthiro,“ utrousil had jakoby nerad. „Zvolna, leč jistě mne zbavuješ chuti sežrat Bhímu.“ A uvolňoval své rdousivé objetí.
„Je o tobě známo,“ řekl Judhišthira, „že jsi moudrý a vzdělaný. Řekni mi, jak se dosáhne spásy?“
„Dávej almužnu potřebným, nelži a buď laskavý a neubližuj.“
„Co je lepší – pravda, nebo neubližování?“
„To záleží na tom, kolik dobra to v daném případě způsobí. Někdy může být lepší pravda, jindy almužna; totéž platí i o laskavosti a neubližování. Sudidlem je vždy míra dobra,“ pravil had Nahuša. „Avšak teď už se musím vrátit na nebesa.“ Pustil poloudušeného Bhímu, pozbyl své hnusné hadí podoby a byl tentam.
Tak šli stále, až přišli na břeh řeky Gódávarí. Nedaleko odtud objevili krásné jezírko plné lotosových květů, sídlo labutí, kachen a plameňáků. Bylo to ono jezírko, u něhož kdysi konal pokání poustevník Mándakarní, a když ho přišlo pokoušet pět půvabných vodních víl, využil moci, kterou získal pokáním, a navrátil si své ztracené mládí; odebral se pak s vílami do jejich sídla v jezírku a žije tam s nimi v radovánkách dodnes.
Obě bojechtivá vojska se k sobě valila jako dva rozbouřené oceány na konci věku. Boj i válka měly tehdy svá pevná pravidla, jež neporušil žádný bojovník dbalý své cti. Vojáci směli napadnout jen obdobně vyzbrojeného protivníka a bojovat čestně a nezáludně za všech okolností. Kdo se ze strachu nebo po úvaze vzdal, anebo kdo ze zbabělosti prchl, měl být ušetřen. Žádný z bojovníků nesměl zneužít nepřipravenosti či nepozornosti nepřátelského vojáka nebo toho, že upustil či ztratil zbraň. Nikdo také nesměl napadnout ty, kdo prosili o milost nebo ustupovali, jakož ani vozataje,
zásobovače, kuchaře, lékaře a ošetřovatele, bubeníky a trubače.
Kršna a pět bratří Pánduovců odložili zbroj a tiše a beze zbraní navštívili Bhíšmu v jeho stanu v ležení Kuruovců.
„Vítám vás všechny,“ oslovil je Bhíšma zřejmě potěšen, „tebe, Kršno, i vás všechny Pánduovce, Judhišthiro, Ardžuno, Bhímo, a vás dvojčata Nakulo a Sahadévo. Co vás sem přivádí? Copak si ode mne přejete?“
Judhišthira mu řekl rovnou: „Řekni nám, Bhíšmo, jak bychom mohli vyhrát tenhle velký boj? Jak skončí tohle nesmyslné zabíjení? Prozraď mi způsob, jakým tě přemoci a zabít!“
Na to Bhíšma odpověděl: „Nemůžete vyhrát, dokud jsem naživu. Dokud ve svých rukou třímám zbraň, neporazili by mne ani bohové, natož smrtelníci. Jedva odložím zbraně, pak mne porazí i dvoudenní štěně. A nebojuji proti ženám, proti vojákům beze zbraně a proti poseroutkům. Ve vašem vojsku je přece Šikhandin, který byl ve svém předešlém zrození ženou – byla to Amba, nejstarší dcera krále kášíského. To všechno jistě víte. Postavíte-li Šikhandina v čelo útočného šiku, pak se mu nebudu bránit, jelikož nikdy nepozdvihnu zbraň proti ženě, třebaže bývalé.“
„Není to k ničemu, ten boj nemá smyslu,“ přemítal Bhíšma. „Ardžuna má podporu Kršnovu a já nemohu vzít zbraň na Šikhandina. Nastal čas, abych využil daru, jejž mi věnoval otec, když se oženil se Satjavatí – sám si stanovím čas své smrti.“
A právě když takhle dumal, zasáhl ho Šikhandin devíti šípy do hrudi a hned za nimi svištělo pětadvacet šípů Ardžunových. Bhíšma stál hrdě a bez pohnutí jako mohutné skalisko při zemětřesení. A pak už bylo šípů bezpočet; zasáhly ho všude, do všech sto sedmi smrtných pletní.
Bhíšma se trochu zapotácel, obrátil se k Duhšásanovi, usmál se smutně a řekl: „Ty šípy, co mi pronikly krunýřem, jsou od Ardžuny, ne od Šikhandina. Jen Ardžuna umí prostřelit tuhý krunýř, tak jako zimní vítr profoukne i kravskou kůži.“
„Na něj!“ zařval Judhišthira. A všichni se vrhli na Bhíšmu, jenž byl oporou kuruovského vojska. Bhíšma spadl ze svého vozu tváří k východu nedlouho před slunce západem. Když spadl, země se zachvěla. Jeho tělo bylo tak prostříleno šípy ze všech stran, že se země ani nedotýkalo; zprobodaný Bhíšma spočíval nad zemí na lůžku ze samých šípů.
Shůry se ozval nebeský hlas: „Je mrtev! Bhíšma, největší z bojovníků, je mrtev!“
„Nejsem mrtev,“ zvolal Bhíšma, „jsem ještě naživu. Zemřu, až se mi zachce.“
Bohyně Ganga, Bhíšmova matka, vyslala k synovi svaté muže co hejno zlatých hus, jež vzlétly od jezera Mánasa a obklopily ho kolem toho podivného lůžka ze šípů. Štěbetaly mezi sebou: „Proč musí zemřít zrovna v období zimního slunovratu?“ A odletěly směrem k jihu.
„Já nezemřu, vy zlaté husy, v období zimního slunovratu,“ obrátil Bhíšma hlavu tím směrem, kam odlétaly zlaté husy. „Sám si mohu zvolit čas své smrti a budu žít až do rovnodennosti jarní!“
Obě znepřátelená vojska odhodila zbraně a zarmoucení bojovníci s vážnými tvářemi se shromáždili kolem krutě raněného Bhíšmy. Pánduovci i Kuruovci mu vzdali úctu a čest, jak se patří.
„Šlechetní bojovníci, hrdinové bohům podobní, buďte pozdraveni,“ řekl jim Bhíšma. „Avšak klesá mi hlava. Potřebuji podušku.“
Podali mu podušky z kachního peří s hedvábnými povlaky. Bhíšma se jen usmál: „Potřebuji podušku, jaká sluší padlému rekovi. Nikoli tyhle měkoučké nicůtky.“
Otočil se k Ardžunovi: „Hlava mi klesá, Ardžuno. Dej mi rekovskou podušku.“
Ardžuna řekl: „Tvé přání je mi rozkazem.“ Nasadil tři šípy na tětivu, napjal svůj mocný luk jménem Gándíva a třemi šípy proklál Bhíšmovu lebku.
„Děkuji ti, Ardžuno,“ zašeptal Bhíšma potěšen. „Právě tohle jsem chtěl. Tak by měli odpočívat všichni bojovníci kšatrijského stavu padlí na poli bitevním. Na tomto lůžku ze šípů zůstanu ležet, dokud nenastane jarní rovnodennost. Potom se rozloučím se životem, jako se loučí přítel s přítelem.“
První se vzpamatoval Bhagadatta, králevic z Prágdžjótiši na dalekém severovýchodě, a ze svého bílého slona vyslal na Ardžunu mračno šípů. Některé z nich zasáhli Kršnu, Ardžunova vozataje, ale prolétly jeho božským tělem jako noční můry plamenem a jejich popel padl na zem. Bhagadattův oštěp se jen dotkl Ardžunovy čelenky a posunul ji na stranu.
Ardžuna si čelenku upravil a zvolal na Bhagadattu: „Honem se dobře rozhlédni a naposled si prohlédni tento svět, než bídně zemřeš!“ A vystřelil na něj dvaasedmdesát šípů. Bhagadatta, třebaže vážně raněn, hodil po Ardžunovi ze vší síly smrtonosnou višnuovskou zbraň – laso s ostrou kotvicí na konci, avšak Kršna seskočil z vozu a nastavil té hrozné zbrani hruď. A co se nestalo! Laso s rozeklanou kotvicí se v tu ránu proměnilo ve vonný květinový věnec na Kršnově šíji.
Ardžuna vykřikl: „Tohle mi nedělej! Slíbil jsi, že budeš můj vozataj a že se mi nebudeš plést do boje! Pomoz mi, až budu u konce se svými silami, ale nikoli, dokud pevně stojím na nohách.“
„Nezlob se, Ardžuno,“ řekl mu Kršna klidně, „nehněvej se. Je v tom něco, co nevíš. Tuhle hroznou višnuovskou zbraň jsem kdysi, když jsem se probudil z tisíciletého spánku, věnoval démonu Narakovi, synu matky Země, a od Naraky ji pak dostal Bhagadatta. Proti této zbrani není obrany, jí by podlehl i sám král bohů Indra. Proto jsem tě musel zachránit. Teď je ti Bhagadatta bez té zbraně vydán všanc. Zab ho, jako jsem já pro blaho světa zabil démona Naraku.“
V zoufalství otce, jenž ztratil jediného syna, se znova vrhl do urputného boje. A bil se nelítostně: jeho zbraněmi padlo na dvacet tisíc paňčálských bojovníků, pět tisíc matsjovských pěších žoldáků, šest tisíc vojáků na slonech a deset tisíc jezdců na koních.
Když se Judhišthira se psem vydrápal na vrcholek hory Méru, rozehřměla se nebesa i země a na svém létacím voze se objevil sám král bohů Indra.
„Pojď, Judhišthiro,“ pravil vlídně. „Nastup do mého vozu a pojeď se mnou do ráje.“
…
„A co tenhle potulný pes?“ zeptal se Judhišthira. „Šel se mnou věrně po celý ten čas, co jsme opustili Hastinápuru. Zalíbil se mi. Nemohu ho tu zanechat jen tak.“
„Judhišthiro,“ pravil Indra netrpělivě, „právě jsi dosáhl konečné spásy, nesmrtelnosti a nebeského blaženství. Zapomeň na psa a nech ho být.“
„Ale ten pes je mi oddán,“ namítl Judhišthira důrazně. „Nestojím o nic, pokud bych za to měl zavrhnout přítele!“
„V ráji není místo pro psy, Judhišthiro! Nech ho být a nespácháš tím nic špatného.“
„To ne! Ten pes mi věnoval svou důvěru, své přátelství. Ten pes mne potřebuje. Já ho neopustím, protože to by byla podlost.“
Komentáře
Nejsou zde žádné komentáře
Nový komentář