Přečetl jsem staročínskou knihu Lie-c' (v překladu Jana Berana). Zkopíruji sem několik úryvků, o které mám chuť se podělit.
Mistr Lie cestoval do státu Wej. Když na kraji cesty obědval, zahlédl opodál prastarou lebku. Utrhl stéblo, ukázal na ni a obraceje se ke svému žáku Paj-fengovi řekl: „Jen on a já víme, že není skutečného života ani skutečné smrti. Bylo kdy nad čím truchlit? Bylo kdy z čeho se radovat?“
Ve státě Čchi byl člověk, který se tak bál, že se nebesa a země zhroutí a jeho tělo nebude mít na čem spočinout, že přestal jíst a spát. A byl jiný člověk, který znepokojen obavami toho druhého jej šel poučit.
Řekl mu: „Nebesa nejsou nic jiného než nahromaděný vzduch. Není místa, kde by nebylo vzduchu. Ohýbáš se a protahuješ, nadechuješ a vydechuješ, dnem i nocí se pohybuješ v nebesích. Proč by ses měl bát, že se zhroutí?“ Ten člověk namítl: „Jsou-li nebesa skutečně nahromaděným vzduchem, nezřítí se pak slunce, měsíc a hvězdy?“ Ten, co jej poučoval, řekl: „Slunce, měsíc a hvězdy jsou jen zářením uvnitř nahromaděného vzduchu. I kdyby spadly dolů, nemohly by nikoho zasáhnout ani zranit.“
Ten člověk se zase zeptal: „Co když země povolí?“ Poučující odpověděl: „Země není nic jiného než nahromaděné hroudy, které naplňují prázdnotu ve všech čtyřech směrech. Není místa, kde by nebylo hrud. Kráčíš, přešlapuješ na místě, zastavuješ se a znovu začínáš kráčet, dnem i nocí se pohybuješ po zemi. Proč by ses měl bát, že povolí?“ Onomu člověku se velice ulevilo a byl moc rád. Stejně jako ten, který ho poučil.
Když o tom slyšel mistr Čchang-lu, zasmál se: „Dvojitý oblouk duhy, oblaka a mlha, vítr a déšť, čtyři roční období, to všechno jsou jevy v nebesích z nahromaděného vzduchu. Hory a kopce, řeky a moře, kov a kámen, oheň a dřevo, to všechno jsou součásti země z nahromaděných hrud. Víme-li, že je něco z nahromaděného vzduchu či z nahromaděných hrud, jak můžeme tvrdit, že se to nikdy nerozpadne?“
Nebesa a země jsou jen drobnými věcičkami uprostřed prázdnoty, přitom jsou mezi těmi ostatními věcmi největší. Jistě jen tak neskončí a jen tak se nevyčerpají. Jistě je těžké ohledně nich něco odhadnout nebo poznat. Co se obav z jejich zániku týče, je to opravdu ještě hodně daleko. Ale tvrdit o nich, že nikdy nezaniknou, také není správné. Nebesa ani země nemohou nezaniknout, čili jednou zaniknou, takže pokud bychom u toho měli být, proč bychom neměli mít strach?“
Když o tom slyšel mistr Lie, také se zasmál: „Je stejně chybné říkat, že nebesa a země zaniknou, jako že nezaniknou. Jestli zaniknou, nebo nezaniknou, to nikdy nemohu vědět. Ačkoliv – obě možnosti tu jsou. Jako živí nevědí nic o smrti, mrtví nevědí nic o životě. Příchozí nevědí nic o odchodu, odešlí nevědí nic o příchodu. Jestli zaniknou, či nezaniknou nebesa a země – proč bych se s tím měl zatěžovat?“
Císař Šun se zeptal ministra: „Lze získat a vlastnit cestu?“ Ministr odpověděl: „Ani vaše tělo vám nepatří, jak byste chtěl vlastnit cestu?“ Šun řekl: „Není-li moje tělo mým vlastnictvím, komu patří?“ Ministr odpověděl: „Je to tvar propůjčený nebesy a zemí. Ani váš život není vaším vlastnictvím. Je to nebesy a zemí propůjčená rovnováha. Vaše povaha a úděl také nejsou vaším vlastnictvím. Jsou to nebesy a zemí propůjčená nasměrování. Ani vaši potomci nejsou vaším vlastnictvím. Nebesa a země je propůjčují, jako když hmyz vylézá z kukly. Proto: jdeme, a nevíme kam, setrváváme, a nevíme na čem, jíme, a nevíme proč a jak. Je to silná jangová životní síla nebes a země. Jak by to všechno bylo možné získat a vlastnit?“
Pan Kuo ze státu Čchi byl velmi bohatý a pan Siang ze státu Sung zase velmi chudý. Pan Siang se proto vydal ze Sung do Čchi, aby se pana Kuoa vyptal na tajemství jeho úspěchu. Pan Kuo mu řekl: „Ovládám dobře zlodějnu. Od počátku jsem kradl. Už v prvním roce jsem měl co jíst, ve druhém roce měl dostatek, ve třetím roce sklidil velkou úrodu. Od té doby ještě rozdávám sousedům.“
Pan Siang se převelice zaradoval. Z řeči pana Kuoa pochopil, že krade, jenom nepochopil jeho způsob kradení. Tak začal přelézat zdi a vloupávat se do domů. Na co mu padl zrak a co bylo v dosahu ruky, všechno pobral. Netrvalo dlouho a byl shledán vinným z přechovávání kradených věcí. Přišel pak také o celý svůj dřívější skrovný majetek.
Pan Siang měl za to, že ho pan Kuo podvedl, a přišel si k němu stěžovat. „Jak jste kradl?“ zeptal se pan Kuo. Pan Siang mu to popsal. Pan Kuo zvolal: „Jejeje, tak daleko jste sešel ze správné cesty kradení? Vysvětlím vám to. Slyšel jsem, že nebesa mají roční období, země má užitky. Okrádám nebesa a zemi o užitky ročních období, mraky a déšť o přívaly vláhy, hory a mokřiny o jejich plodnost, abych vypěstoval úrodu, rozmnožil zrno, vztyčil stěny, vybudoval svůj dům. Okrádám zemi o ptáky a zvířata, vodu o ryby a želvy. To vše není nic než krádež. Neboť úrodu a zrno, jíl a dřevo, ptáky a zvířata, ryby a želvy, to vše plodí nebesa. Jak by mi to mohlo patřit? Okrádám tedy nebesa, a dosud jsem se proto nedostal do potíží. Na druhé straně drahé věci jako zlato a nefrit, zboží jako obilí a hedvábí si hromadí a ukládají lidé. Kdeže by je mohla dávat nebesa? Když je kradete a jste obviněn, komu to pak můžete mít za zlé?“
Pan Siang z toho byl ve velkých rozpacích a domníval se, že ho pan Kuo znovu obelhal. Šel pak za učitelem Tung Kuoem a zeptal se ho na to. Učitel Tung Kuo řekl: „Cožpak není samotné vaše tělo ukradeno a váš život vytvořen ukradením rovnováhy jinu a jangu? Jak jinak byste získával vnější věci, než že byste je kradl? Ve skutečnosti nejsou nebesa, země a všechny věci od sebe navzájem odděleny. Považovat je za své je vždycky omyl. Způsob kradení pana Kuoa je každému běžný, proto uniká trestu. Vy jste kradl ze sobeckých pohnutek, proto jste byl obviněn. Ať z běžných, či sobeckých pohnutek, stejně je to krádež. I beze všech pohnutek, ať obecných, či sobeckých, stejně by to byla zase krádež. Co činí obecné obecným a sobecké sobeckým, je vnitřní síla nebes a země. Co je kradení a nekradení člověku, který zná vnitřní sílu nebes a země?“
Konfucius byl na cestě do státu Čchi. Vycházel zrovna z lesa, když uviděl ohnutého hrbáče chytajícího cikády pomocí prutu. Dělal to tak lehce, jako by je sbíral rukou. Konfucius se podivil: „Takové umění! Máš na to nějakou metodu?“
„Mám metodu. V pátém šestém měsíci stavím na sebe kuličky. Když jsem schopen na sebe postavit dvě, aniž by spadly, znamená to, že moc cikád neminu. Postavím-li na sebe tři kuličky, aniž spadnou, minu jednu z deseti. Postavím-li na sebe pět kuliček, aniž spadnou, chytám cikády prutem, jako bych je sbíral rukou. Stojím pevně jako zakořeněný v zemi, moje ruka je jako větev uschlého stromu. Z celé šíře světa a všech věcí v něm vnímám jen cikádí křídla. Neotáčím se a nenakláním, nic bych nevyměnil za cikádí křídla. Jakpak bych je mohl nechytit?“
Konfucius se otočil k žákům se slovy: „Soustřeďte se, a vyrovnáte se bohům. To je smysl slov toho hrbáče!“ Stařec zaskřehotal: „Ty jsi jeden z těch s dlouhými rukávy, čemu ty tak můžeš rozumět z toho, na co ses ptal? Napřed to sám zkus a pak o tom vykládej.“
Ve státě Čeng oplývaly mokřinaté Zahrady moudrými muži, ve Východní čtvrti žilo mnoho talentů. Mezi žáky ze Zahrad byl také mistr Paj-feng. Ten jednou procházel Východní čtvrtí a natrefil na Teng-siho. Teng-si se s úsměvem otočil na své žáky: „Co takhle, kdybych si trochu pohrál s tamtím člověkem, co přichází?“ Jeho žáci odpověděli: „To bychom rádi slyšeli.“
Teng-si řekl k mistru Paj-fengovi: „Znáte smysl slov ‚živit‘ a ‚být živen‘? Zvířata jako psi a prasata se nemohou živit sama a živí je lidé. V lidských silách je živit jiné a využívat ty, které živí. Když se takoví jako ty dosyta najedí a jsou pohodlně oblečeni, je to zásluhou vlády. Když se staří i mladí shromáždí do ohrady jako dobytek určený pro kuchyni, v čem ještě bude rozdíl oproti psům a prasatům?“
Mistr Paj-feng neodpovídal. Jeden z jeho žáků ale předstoupil a řekl: „Neslyšel jste, pane, že ve státech Čchi a Lu mají plno zručných lidí? Někteří vynikají v práci s hlínou a se dřevem, jiní ve zpracování kovu a kůže, další ve zpěvu a hudbě, psaní a počítání, ve vojenství, v obřadech uctívání předků, je dost různých talentů. Ale nemohou si navzájem určovat místa ani si navzájem říkat, co má druhý dělat. Ti, kdo jim určují jejich místa, však nemají jejich znalosti, ti, kdo jim poroučejí, nemají jejich schopnosti. Přesto se jejich prostřednictvím znalosti a schopnosti jiných využívají. Jsme to tedy my, kdo zaměstnáváme vás politiky. Na co jste tedy tak pyšný?“ Teng-si neodpověděl, pohlédl jen po očku na své žáky a odcházel.
Jinský král Tchang se zeptal Ťiho ze Sia: „Byly na prvopočátku věci?“ Ťi ze Sia odpověděl: „Kdyby na prvopočátku nebylo věcí, odkud by se vzaly dnes? Mohli by snad ti, co přijdou po nás, tvrdit, že v dnešní době nic nebylo?“
Tchang se zeptal: „Znamená to tedy, že věci nemají žádné ‚před‘ ani ‚potom‘?“ Ťi odpověděl: „Počínání a končení věcí nemá žádnou prvotní hranici, od níž by začalo. Počátek může být koncem, konec počátkem. Jak bychom mohli vědět, jak to jde všechno za sebou? Co je vně věcí, co bylo před všemi událostmi, to nevím.“
Tchang se zeptal: „Má tedy všechno ve světě vůbec nějaký konec?“ Ťi řekl: „Nevím.“ Tchang trval na otázce. Ťi tedy odpověděl: „Nicota nemá hranice, jsoucí věci se vyčerpají. Jak to vím? Není už nic dalšího neohraničeného za tím, co je neohraničené, nic dalšího nevyčerpatelného uvnitř toho, co je nevyčerpatelné. Neohraničené už nemá žádné další neohraničené, nevyčerpatelné už nemá žádné další nevyčerpatelné. Proto vím, že je neohraničené a nevyčerpatelné, ale nevím, že by mohlo být ohraničené a vyčerpatelné.“
…
Proto velké a malé se navzájem obsahují, bez konce a bez hranic. To, co pojme všechny věci, je shodné s tím, co pojme nebesa a zemi. Tím, že pojme všechny věci, nikdy neskončí; tím, že pojme nebesa a zemi, nemá hranic. Ale jak mám vědět, jestli za nebesy a zemí nejsou ještě větší nebesa a ještě větší země? To je taky, co nevím.
…
Kan Jing byl slavný lukostřelec dávnověku. Stačilo, aby pozvedl svůj luk, a zvěř se schovávala a ptáci slétali z oblohy. Jeho žákem byl Fej Wej, který svým mistrovstvím ještě předčil učitele.
U Fej Weje se zase učil lukostřelbě Ťi Čchang. Fej Wej mu řekl: „Napřed se musíš naučit nemrkat. Pak teprve ti budu moci začít vykládat o lukostřelbě.“ Ťi Čchang se vrátil domů, zalezl si pod manželčin stav, natáhl se tam a sledoval míhající se pedály. Po dvou letech nemrkl, ani když se jehla téměř dotkla koutku jeho oka. Šel to pak oznámit Fej Wejovi, ten řekl: „To nestačí. Dále se musíš naučit pozorovat malé tak, jako by to bylo velké, nezřetelné tak, jako by to bylo jasné. Až to budeš umět, tak mi přijď říct.“ Čchang pak pozoroval veš zavěšenou na jačí žíni proti světlu. V průběhu deseti dnů byla pořád větší a větší. Po třech letech už byla jak kolo od vozu. Když se díval na ostatní věci, byly jak hory veliké. Vzal pak luk s rohem z Jen a šíp ze stulíku z Čchu a vystřelil. Proklál bleše srdce, aniž by se přetrhla jačí žíně. Pověděl o tom Fej Wejovi. Fej Wej radostně vyskočil a tloukl se do prsou: „Dokázals to!“
Když Ťi Čchang zvládl Wejovo umění, usoudil, že zůstal v podnebesí jediný člověk, který by se mu mohl postavit. Rozhodl se tedy, že Fej Weje zabije. Narazili na sebe v divočině a oba vystřelili. Hroty šípů, jeden proti druhému, do sebe narazily v půli cesty a spadly na zem, aniž by zvířily prach. Fej Wejovi prvnímu došly šípy. Ťi Čchangovi zbýval jediný. Poté, co vystřelil, Fej Wej šíp odrazil trnem z keře. Na to se oba rozvzlykali a zahodili své luky, vzájemně se klaněli svému mistrovství a domluvili se, že se stanou otcem a synem. Na svá rámě pak udělali zářezy na stvrzení přísahy, že své umění nikdy nikomu nevyzradí.
Jang Ču řekl: „Konáte-li dobro, nedělejte to kvůli věhlasu a věhlas se dostaví. Neočekávejte, že s věhlasem přijde prospěch a prospěch dorazí. Prospěch si nespojujte se soupeřením, soupeření přijde samo. Proto musí být ušlechtilý člověk při konání dobra obezřetný.“
Pan Tchien ze státu Čchi se chystal na cesty a před odjezdem na svém dvoře uspořádal obětní hostinu. Hostil na tisíc lidí. Když pan Tchien viděl, jak se na čestné místo servírují ryby a husy, spokojeně si povzdechl: „Jak jsou nebesa k lidem štědrá! Nechají vzcházet pateru obilnin, plodí pro potřeby člověka ryby a ptáky.“
Všichni hosté mu sborem přitakávali. Dvanáctiletý synek pan Paoa, který se také účastnil oslavy a seděl mezi hosty, však vystoupil dopředu a řekl: „Není to tak, jak říkáte, pane. Všechny věci na světě se rodí společně s námi, jsou stejného druhu. Mezi tím, co se je stejného druhu, není nic cennějšího a nic méně cenného. Podle toho, jak je kdo chytrý nebo silný, má nad druhým převahu. A podle toho také jsou si navzájem potravou. Není jeden zplozen pro druhého. Znamená snad to, že si lidé vybírají věci k snědku a jedí je, že je nebesa od počátku zplodila pro ně? Krom toho komáři a moskyti nás koušou a sají nám krev, tygři a vlci požírají naše maso. Zplodila snad nebesa od počátku člověka pro komáry a moskyty, připravila jeho maso pro tygry a vlky?“
Komentáře
Nejsou zde žádné komentáře
Nový komentář